SLYŠÍM TO, CO JINÍ NESLYŠÍ
BOSÉ NOHY CHODIT PO PLYŠI.
JAROSLAV SEIFERT
ŤUKNĚTE MI AUDIO, SESTŘI!
Malá úvaha nad prací audiologické sestry.
Že to neznáte? Ono: „natočte mi audio!“, nebo: „jenom to v rychlosti sjeďte!“, případně: „ťukněte mi audio!“? Já myslím, že to znáte a moc dobře! A určitě Vás to občas pěkně „vytočí“. Stejně tak i mě. Vlastně to takhle vypadá docela jednoduše, že ano? Alespoň z pohledu lékaře, který takovou půvabnou větičku vypustí z úst. Člověk neznalý věci si to představí pravděpodobně tak, že sestra prostě točí klikou – třeba lanovky nebo kafemlejnku (pravda, o tom, že všechny přístroje fungují na principu kliky či mlýnku, polemizovali už pánové Šimek a Grossmann), případně jen tak lehce ťuká (čím a co nebo koho???).
Když si k tomu „ťuknutí“ přidá ještě nějaký ten testík navíc (nejlépe všechny, které zná), buší pak po 10 minutách na dveře, proč to tak dlouho trvá a
Pacient se diví, že pan doktor říkal, že to bude chvilička...
Je pravda, že když jsem po 13 letech práce v intenzivní péči ze zdravotních důvodů přecházela na audiologické pracoviště (na stejné klinice), slyšela jsem ze všech stran: „To budeš mít dobrý, žádná resuscitace, akutní příjmy, intubace, urgentní tracheotomie!“ Skutečně, práce audiologické sestry se od intenzivní péče opravdu výrazně liší a to, zda vyšetřím dříve pana Vopičku nebo paní Opršálkovou nikoho na životě neohrozí (pokud se ovšem nepoperou o to, kdo byl právě na řadě). Ale všechny víme, každý obor má své! A tak si některý ten takzvaně „lepší“ den, kdy se chodbou ambulance nedá ani projít, ve chvíli, kdy zavoláme – „další, prosím!“ a jsme doslova s kolegyněmi doslova vneseny zpět do vyšetřovny, potichu a tak trochu kacířsky říkám: „Aspoň jedna maličká inkubace! Nebo nějaký ten urgentní příjmíček by nebyl?
Prosííííííím!“
Ne, já si nestěžuji! Mám tuhle práci moc ráda a po letech v intenzivní péči by mě nebavilo a profesně neuspokojovalo sedět v ambulanci a zapisovat kódy do pojišťovny. Například. Audiologie nutí člověka samostatně pracovat a hlavně neustále přemýšlet a být ve střehu.
Však mi rozumíte!
Takže nezoufejte, máme-li ťuknout audio. Neplačte, požaduje-li neurolog tónový a slovní audiogram u soporózní, ba – co dím téměř komatózní pacientky.
Neboť chce vědět, jestli skutečně neslyší nebo to jen dělá! (nežertuji!).
Nehruťme se, chce-li po nás neurochirurg slovní audiogram u vietnamského občana, ovládajícího asi 5 českých slov (má přece tlumočníka, který těch českých slovíček zná alespoň 15!). Naše práce je krásná a přináší spoustu radosti. Ano a rozhodně není tak stereotypní a klidná, jak by se na první pohled zdálo!
A to je dobře, nemyslíte? A tak si važme své práce a važme si sebe sama!
Jen tak na okraj… až pan doktor za 20 let přijde pro sluchadlo, rády mu audio Ťukneme, co myslíte?
Chtěla jsem tuto úvahu pojmout jako malé vážné-nevážné zamyšlení nad naší prací.
Tímto Vás všechny zdravím.
Pavlína Ungrová
ORL 2.LF-UK FN Motol
Audiologie
(Článek je uveden se souhlasem autorky).